Ústav anorganické technologie představuje vysokoškolské pracoviště s dlouholetou tradicí ve výchově mladých odborníků v oblasti přípravy a výroby anorganických látek a ve výzkumu a vývoji nových technologií. Vedle vlastní výuky zaujímá nezanedbatelnou část pracovní náplně také vědecko-výzkumná činnost.
Historickým vývojem vznikly na ústavu čtyři pracovní skupiny zabývající se i) technickou elektrochemií, ii) fotokatalýzou, iii) katalytickými a membránovými procesy a iv) heterogenními nekatalyzovanými reakcemi. V současnosti je záběr řešených okruhů velmi široký. Studovaná témata jsou sledována z celé řady hledisek. Vedle porozumění vlastního technologického procesu je vždy řešena i otázka ekonomická a otázka vztahu chemie k životnímu prostředí. Spojení teoretické výuky s aktuálně řešenými vědeckými tématy zabezpečuje vysokou odbornou úroveň pedagogického procesu.
Významným přínosem ke kvalitě výuky je rovněž intenzivní spolupráce s našimi a zahraničními univerzitami, výzkumnými institucemi či průmyslovými partnery. Velmi dobrou úroveň a flexibilitu absolventů našeho studijního oboru lze dokumentovat na jejich úspěšném působení na různých pozicích nejen v chemickém oboru.
Historie Ústavu anorganické technologie je úzce spjata s vývojem chemického vzdělávání a technických věd v Praze a s tradicí dnešní Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Kořeny ústavu sahají až do počátku 19. století, kdy bylo zahájeno systematické technické vzdělávání v českých zemích.
Počátky technické chemie v Praze (1806–1848)
Dne 10. listopadu 1806 bylo zahájeno vyučování na Královském českém stavovském technickém učilišti v Praze, které představovalo nejstarší technickou školu tohoto typu v Rakouském císařství. Její založení bylo schváleno dekretem císaře Františka I. v roce 1803. Prvním významným organizátorem studia byl profesor František Josef Gerstner, který navrhl dvoustupňový systém vzdělávání – elementární kurz probíhal na univerzitě, zatímco vyšší odborné studium bylo určeno samostatnému technickému učilišti.
Chemie byla od počátku nedílnou součástí výuky. Zpočátku se jednalo o jednoletý kurz všeobecné chemie, který byl od roku 1817 rozšířen na dvouleté studium zahrnující teoretickou i technickou chemii. Technická chemie se zaměřovala především na prakticky významné oblasti, jako bylo sklářství, výroba solí, barvířství, běličství, agrikulturní chemie a kvasné procesy včetně pivovarství a výroby octa. Již v této době byl kladen důraz na propojení teoretické výuky s praktickými aplikacemi, včetně laboratorních cvičení a exkurzí do průmyslových provozů.
Reformy po roce 1848 přinesly významné změny ve vysokoškolském vzdělávání. Byla zavedena větší akademická svoboda, možnost volby přednášek a postupné zavádění výuky v českém jazyce, což přispělo k rozvoji české odborné terminologie a posílení samostatnosti technického školství.
Rozvoj chemické technologie a vznik specializovaných oborů (1848–1900)
Ve druhé polovině 19. století docházelo k postupnému rozšiřování studijních programů chemie a ke vzniku samostatných specializací. Významnou osobností tohoto období byl profesor Vojtěch Šafařík, který byl ustanoven profesorem chemie v českém jazyce a napsal první českou učebnici chemie pro vysoké školy.
V roce 1869 došlo k rozdělení polytechniky na českou a německou část, což umožnilo další rozvoj výuky v českém jazyce. Studium bylo postupně reformováno a rozšířeno o nové specializace, například technologii cukrovarnictví, výrobu kyseliny sírové, sklářství, keramiku, barvířství, běličství, chemii vody, paliv a svítiv. Významně se rozvíjela také laboratorní výuka, která se stala nedílnou součástí studijního programu.
Na konci 19. století byla zavedena specializovaná laboratorní cvičení z anorganické, analytické i organické chemie. Významnou roli v tomto období sehrál profesor Jaroslav Milbauer, který zavedl systematickou výuku anorganické a analytické chemie a podílel se na rozvoji fotografických a technologických aplikací chemie.
Formování technologických ústavů a rozvoj laboratorního zázemí (1900–1939)
Na počátku 20. století docházelo k dalšímu rozšiřování laboratorního zázemí. Postupně vznikla specializovaná pracoviště zaměřená na jednotlivé oblasti chemické technologie, například:
- Laboratoř pro anorganickou technologii (ústav technických lučebnin anorganických) - prof. Milbauer,
- Laboratoř cukrovarnická - prof. Andrlík,
- Laboratoř pro zkoušení potravin - prof. Hanuš,
- Laboratoř mykologická - prof. Kruis,
- Laboratoř pro samostatné výzkumy organicko-technologické - prof. Votoček,
- Laboratoř pro běličství, barvířství a tiskařství - prof. Schneider,
- Laboratoř pro technologii vody, paliv a svítiv - prof. Andrlík,
- Laboratoř pro sklářství a keramiku - prof. Burian
V roce 1920 dostala škola nové jméno České vysoké učení technické (ČVUT). Dosavadní studijní odbory byly přeměněny na samostatné vysokéé školy příslušného odboru s názvem inženýrství. Každá škola měla samostatné profesorské sbory s děkany v čele a na administrativní práce kancelář dekanství. Z Odboru technické chemie tak vznikla Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI). Místo "stolice předmětu" bylo zavedeno označení "ústav předmětu", v jeho čele stál řádný nebo mimořádný profesor s jedním nebo více asistenty. Ústav byl nejnižší pracovní jednotkou školy.
V roce 1924 byla zahájena výstavba nového univerzitního areálu v Praze-Dejvicích, který umožnil další rozvoj chemicko-technologických oborů. Nové budovy poskytly moderní laboratorní prostory a umožnily koncentraci jednotlivých technologických pracovišť.
Významným krokem byla reforma studia v roce 1936, která zavedla systematické členění technologických oborů na anorganickou, organickou a biochemickou technologii. Anorganická technologie zahrnovala například technologii anorganických chemikálií, sklářství, keramiku a metalurgii.
Vývoj byl přerušen uzavřením českých vysokých škol nacistickou okupací dne 17. listopadu 1939. Výuka byla obnovena až po skončení druhé světové války v roce 1945.
Vznik VŠCHT a institucionalizace oboru anorganické technologie (1952–1969)
V roce 1952 byla z Českého vysokého učení technického (ČVUT) vyčleněna samostatná Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství, která se později stala samostatnou Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. Nově vzniklá instituce byla rozdělena do několika fakult, mezi nimiž měla klíčové postavení Fakulta anorganické technologie. Nejprve byly založeny tři fakulty:
- Fakulta anorganické technologie
- Fakulta organické technologie
- Fakulta potravinářské technologie
V roce 1953/4 byla připojena čtvrtá fakulta:
- Fakulta technologie paliv (v r. 1959 přejmenována na Fakultu technologie paliv a vody)
V roce 1960 byla založena Fakulta automatizace a ekonomiky.
Historie ústavu sahá až do počátku pražské polytechniky, kde byla výuka chemie zahájena v roce 1807. Od školního roku 1863/64 se na pražském polytechnickém ústavu začal vyučovat obor technické lučby, která je považována za předchůdce anorganické technologie. V roce 1920 došlo k reorganizaci pražské polytechniky a z chemického oboru vznikla Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství, na které se začala vyvíjet řada chemických ústavů. Obor anorganické technologie rozvíjeli hlavně profesor Jaroslav Milbauer (1880-1959) a profesor Albert Regner (1905-1970).
Vývoj označení ústavu
- Stolice technologie lučebnin anorganických (po r. 1900)
- Ústav chemické technologie anorganických látek (1920)
- Ústav anorganické technologie (po 2. světové válce)
- Katedra anorganické technologie
- Ústav anorganické technologie
| 1920 - 1951 | prof. Jaroslav Mühlbauer |
![]() |
|
| 1951 - 1970 | prof. Ing. Dr. Albert Regner |
![]() |
|
| 1970 - 1986 | prof. Ing. Jan Vosolsobě, CSc. |
| 1986 - 1993 | doc. Ing. Vladimír Mejta, CSc. |
![]() |
|
| 1993 - 1997 | doc. Ing. Jiří Michálek, CSc. |
| 1997 - 2002 | doc. Ing. Bohumil Bernauer, CSc. |
![]() |
|
| 2002 - dosud | prof. Dr. Ing. Karel Bouzek |
![]() |




